25. listopadu jsme oslavili Mezinárodní den za ukončení násilí na ženách, což mě inspirovalo k tomu, vyhradit si čas a zapsat nějaké z mých myšlenek na toto téma z pozice ženy pracující v ICT sektoru.
Myslím, že jsem nikdy nebyla tak uvědomělá a ovlivněná faktem, že jsem žena, dokud jsem nezačala pracovat v korporátní společnosti, ve které pracuji poslední 4 roky. Předtím jsem samozřejmě cítila tlak spojený s životem v převážně mužské nebo muži řízené společnosti jako každá jiná žena, ale tehdy jsem buď nebyla schopná to správně vyjádřit nebo jsem si myslela, že takhle to prostě je. Také jsem si často říkala, že jsou na světě větší problémy, kterým je potřeba se věnovat. Na nějakou dobu jsem si dokonce myslela, že feminismus už není relevantním hnutím díky tomu, že jsem se vždy bavila s lidmi na mé univerzitě, nebo jsem se později pohybovala ve velmi specifických kruzích, kde sexismus a šovinismus nebyly tolerovány. A tak jsem měla dojem, že tyto problémy už jednoduše neexistují. Ale to bylo jen do té doby, než mi reálný život a práce v korporátním prostředí dokázaly pravý opak.
Trocha „humoru“ nikomu neublíží
Jednou z věcí, které ve mně vyvolaly změnu mého postoje k feminismu a jeho relevance, byl humor mých mužských kolegů na pracovišti. Jednou, když jsem si dávala cigaretu ve snaze se trochu uvolnit od stresu, se ke mně připojil kolega a zeptal se mě, jak to jde. Byla jsem velice frustrovaná a začala jsem vyjmenovávat všechny věci, co jsem musela udělat a stěžovat si, že moje pracovní hodiny na tuto práci vůbec nestačí. Jeho odpověď byla: „Nechoď do práce, když máš menstruaci.“ Myslel si, že je to vtipné a začal se smát, ale já jsem ztratila řeč. Podle něho nebyla skutečnost, že se cítím vystresovaná a přepracovaná, chybou mého zaměstnavatele, ale důsledkem mého menstruačního cyklu. Dokouřila jsem svoji cigaretu v tichosti a vrátila se do práce.
V jiné stresové situaci jsem se rozhodla, že si nasadím sluchátka, abych mohla další hodinu nerušeně pracovat, protože jsem měla velmi důležité úkoly, které vyžadovaly moji plnou pozornost. I když jsem slušně požádala kolegy, aby mě na tuto hodinu nerušili a počkali se svými dotazy na později, jeden kolega na mě začal házet kousky papíru, aby získal mou pozornost. Když už jsem ho nemohla dál ignorovat, sundala jsem si sluchátka a naštvaně jsem se ho zeptala: „Co?“ Jeho odpověď byla: „Možná bychom ti měli sehnat nějakého chlapa, aby ses mohla uvolnit.“ Myslel si, že to bylo vtipné, ale já jsem se cítila rozzlobeně a taky zahanbeně, protože se mnou takto jednal před celou kanceláří včetně mého manažera (který nijak nezareagoval), a taky proto, že tento kolega měl mého manažera brzy nahradit. Rozhodla jsem se tehdy, že pokud se opravdu stane manažerem, odejdu z firmy. Můj manažer mě později vybízel, ať to beru jako vtip a nevznáším proti kolegu stížnost na personálním oddělení.
Musela jsem dokonce vysvětlovat, proč není v pořádku, že mě začne oslovovat „ženská“, kdykoliv se dostane do defenzivní pozice místo toho, aby používal mé jméno.
Pro mnoho mých mužských kolegů jsou výše uvedené incidenty a mnoho dalších pouhým vtipem. A to se netýká jen mého pracoviště. Chci ale upozornit na to, že některé vtipy nejsou nevinné. Nejen, že jsou sexistické a agresivní, vycházejí z vědomého či nevědomého přesvědčení, že ženy jsou nespokojené na svém pracovišti, protože jsou jen díky hormonům nebo nedostatku sexu, nikoliv z přepracovanosti nebo nadmíry stresu. Takže nejen, že díky svému genderu nejsem vhodná pro vykonávání své pozice, ale také neexistuje dostatečné množství benefitů, odměn nebo vyznamenání, které by mohly zvýšit moji spokojenost v práci, protože všechny moje problémy jsou důsledkem mého pohlaví.
Ale nejvíce bolestivé z celé této situace byl přístup mých dalších mužských kolegů a manažera. Nikdo otevřeně neřekl, že výše uvedené chování bylo špatné. Nikdo mě nikdy nepodpořil, když jsem kolegovi říkala, že jeho chování je špatné. Nikdo si nestěžoval, když viděli, jak je se mnou jednáno. Zásah okolí může být v těchto situacích klíčový a všichni bychom se měli aktivně snažit vytvořit bezpečnější prostředí pro všechny. A musíme to udělat sami. Nižší management a personální oddělení chtějí zdánlivě hladce fungující týmy. A nebudou riskovat zásah proti zmíněnému zacházení. Snaží se vyhýbat termínům jako „sexistický“ nebo „šovinistický“ a donutit oběť, aby celou situaci nechala být tím, že obhajují pachatele („Oni takoví prostě jsou, neber je vážně.“, „Musíš si uvědomit, že pocházejí z tradiční společnosti.“ apod.).
Bližší pohled na přístup společnosti a postoj nižšího managementu
Chvíli po výše uvedených incidentech byl do našeho týmu silně potřebujícího posilu přijat nový kolega. Okamžitě dal najevo, že má problém se všemi svými kolegyněmi v týmu, neustále obtěžoval slabší členku týmu, stále prohlašoval sexistické narážky. Tato osoba byla zaměstnána skoro 2 roky, dokud se tým nedokázal rozrůst o další členy, po čemž mu nebyla prodloužena pracovní smlouva. Tehdy jsme zjistili, že si dokonce chodil stěžovat na personální oddělení, že musí pracovat s ženami (!?!).
Vím, že jste v šoku nebo si myslíte, že to je jen velmi extrémní zkušenost. Ale nesoustřeďujme se na specifické příklady, a podívejme se na systém, který tyto incidenty podporuje. I když má vaše společnost zdánlivě striktní přístupy k sexismu a šikaně (všechny mají), když nastanou komplikace a je nedostatek lidí, přijmou téměř kohokoliv, aby pracovala (nebo nepracovala) a tyto pravidla inkluzivity jsou první, která jsou vhozena do koše. Protože podstav je problém skoro pořád. A zájmy zaměstnanců a zaměstnankyň okamžitě přestanou být prioritou, kdykoliv dostane personální oddělení a management šanci skrýt se za svými manažery, byť předstírají, že jim na svých zaměstnancích*kyních záleží.
Management se pokusí věci zklidnit komunikací zejména s obětí a snahou ji přesvědčit, že snášením obtěžování se chovají jako ti dospělejší. Personální oddělení se dívá jinam a nechá osobu s takto extrémními názory i nadále v týmu, což z vašeho pracovního života dělá noční můru (dokud nedojde k fyzickému násilí, tam je nastavena hranice). Potřebují jen čísla a důkazy o falešné týmové práci. Když dojde k problémům, nechovají se tak, aby chránili zájmy svých zaměstnanců*kyň.
I když se spor dostane do fyzických rozměrů, což se stalo v jedné ze zahraničních poboček společnosti, ve které pracuji, nové nástroje, jak sexuálnímu obtěžování v budoucnosti předejít jsou nanejvýš směšné. Naše společnost reagovala tím, že vytvořila a rozeslala povinný dotazník, ve kterém jsme se dozvěděli, co je považováno za sexuální obtěžování a kam se obrátit v situacích, kdy se se sexuálním násilím setkáme. Tento dotazník byl rozeslán pouze ZAMĚSTNANKYNÍM. „Vzdělávání“ v této velmi vyčpělé formě zasláním dotazníku pouze osobám stejného pohlaví jaké měla oběť nic nevyřeší. Co řeší tento problém je nulová tolerance vůči sexismu na pracovišti. Co řeší problém je neumožňovat šovinistům vyjadřovat se jen proto, že potřebujete, aby seděli na židli. Řešením tohoto problému je budování důvěry v personální oddělení a další body eskalace, což mnoho společností nedokáže poskytnout.
Můžeme věřit a podporovat se pouze navzájem
Když se nemůžete obrátit na personální oddělení nebo management pro podporu, jediná cesta je podporovat se navzájem. Všichni potřebujeme bojovat společně za bezpečné pracovní prostředí a rovnoprávnost na něm. Ano, výše uvedený text je složen z mých vlastních myšlenek a zkušeností. Ale jsem si jistá, že spousta dalších pracujících žen se nachází v podobných, doufejme méně extrémních, situacích. Pro ty, kterým se nic takového neděje, měli byste vědět, že tohle se děje ve vašich městech a my spoléháme na vaši podporu a solidaritu. Požadujeme nulovou toleranci k násilí a obtěžování na pracovišti vůči komukoliv.
Zveme vás, abyste se ZDARMA registrovali na náš webinář ve středu 26. 1. 2021 od 18.00 na téma „Je rovnost na pracovišti dosažitelná?“. Více informací se dozvíte ve FB události.